Jmenuji se Filip Hajný. Na základní škole mi také říkali “hajný robátko” nebo “hajňoch”, z čehož lze dobře odhadnout míru mé důstojnosti v kolektivu. Poměrně novou je oproti tomu přezdívka “mamáš” – jak jsem byl pasován malým Peršánkem v íránském autobusu; ta se mi líbí, protože nikdo neví, co to vlastně znamená (tedy ani já ne).

Kdo však jsem? Narodil jsem se v roce 1975, patřím tedy do onoho nepřehlédnutelného stáda důsledků populační explose v letech 1974/1975. Od většiny svých vrstevníků se však odlišuji tím, že ještě stále nejsem se svými studii hotov. (Kromě toho se odlišuji také tím, že se ustavičně snažím něčím odlišovat.)

Ze všech myslitelných forem kultury nejraději mám literaturu. Má znalost tradice české je děravější řešeta, dávám však (či proto) přednost literatuře zahraniční, zejména pak téměř libovolnému žánru z oblasti Iberského poloostrova a Latinské Ameriky. Skupuji vše dostupné od Vargase Llosy, Rushdieho a Høega.

Z hudebních žánrů si nejčastěji vybírám jazz, blues či hudbu etnickou. Jsou-li finanční reservy, skupuji cokoliv nového od Toma Waitse, Michaela Nymana a Astora Piazzolly (zejména hraje-li Gidon Kremer).

Fotografuji na poctivý kovový Nikon, hraji na poctivý dřevěný klavír a v šermu se spoléhám na poctivý elektrický kord.