Při opravách studentských prací se setkávám s různými představami o spisovném jazyce a o nutnosti dodržovat jeho pravidla. Některé chyby jsou v pravdě zábavné: před takovými je třeba se mýt na pozoru, neboť by z nich mohlo leccos nechtěného vyplívat (a to jsou studenti humanitně orientované vysoké školy).

Avšak dva jazykové jevy, jež mě v poslední době zvyšují tlak (což je v pořádku, neboť jej mám od přírody příliš nízký), nemají na svědomí jen studenti, ale spíše celá společnost:

Potěšitelný

Poměrně často se objevuje slovo “potěšitelný”. Nic proti: s pomocí přípony -elný lze vytvářet různá slova, jež nesou význam určité možnosti: viditelný, omyvatelný, ospravedlnitelný. Stejně je tomu v angličtině, kde přípona -able znamená, že něco je možné.

Bohužel však se zdá, že “potěšitelné” je něco, co nás těší, z čeho máme radost. To je ovšem čára přes rozpočet: popření logické funkce přípony vnáší do jazyka chaos.

Potřebný

Ještě nepříjemnější je případ slova “potřebný”. Napíše-li někdo, že “nemocní lidé jsou zvláště potřební”, mám pocit, že si tropí nemístné žerty – proč bychom měli potřebovat více nemocných? Na rozdíl od logického vyplynutí “potřebovat – potřebuje – potřebující” má přece přípona -ný jinou úlohu: “kladivo je potřebný nástroj”.

Rozdíl mezi oběma významy je zásadní: asi jako mezi činným a trpným rodem.