Minulý týden běžela na ČT2 zdařilá Vertikála, jež se týkala šátkového zákonu ve Francii. Pořad těžil z překvapivě vyrovnaného rozložená sil mezi účastníky; hlavně si však nehrál na nějakou živou debatu.

(Mám na mysli takové ty nesmyslné hodinové diskuse, jež předstírají, že chtějí dojít k nějakému závěru, avšak z pravidla končí tak, že jednotliví účastníci se tlukou po hlavách argumenty, místo aby si navzájem poslouchali – a do toho moderátor zoufale zasahuje poznámkami o ubíhajícím čase.)

Vertikála byla pěkně sestříhána a proložena mezititulky podle jednotlivých témat, jež postupně přicházela na řadu. Tři inteligentní lidé se sešli, aby si za pomoci čtvrtého volně popovídali na téma.

Konečně však někdo (Halík) jasně pojmenoval hlavní důvod nesmyslnosti toho zákonu: muslimský šátek přeci není náboženský symbol (stejně jako židovská jarmulka; proti tomu křesťanský kříž jako symbol par excellence). Šátek je prostě součást širšího předpisu v muslimských společenstvích, předpisu, jenž se v tomto případě týká vhodných a uznávaných forem oblékání. (Podobně jako se jinde považuje za samozřejmé, že muži nosí kalhoty.)

Laicita školství je jistě užitečná věc, jde však dobře uplatňovat v Evropě: ta má náboženskou zkušenost převážně s křesťanstvím, jež s oddělením posvátného a profánního úzce souvisí (pomineme-li dlouhé střední období, kde se církev ráda chápala světských záležitostí). Islám takto snadno nelze od všedního života oddělit: od počátku měl na mysli především život pozemský, neboť ten byl člověku určen. Proto Korán zahrnuje nejen věci víry, ale také předpisy společenské, právní, ekonomické atd.

Dosti škody rovněž páchá ona slepá tolerance, jež těm, kdo jsou jiní, říká: “Budiž, jste jiní, je to vaše právo, ale dokud jste tady u nás, dělejte věci tak, jak je děláme my.” Přímo učebnicovým příkladem takového postoje byl ruský film Мусульманин. Mám na mysli mj. scénu, v níž se matka snaží přimět navrátivšího se syna, aby se napil vodky nad hrobem svého otce. Syn však mezitím v afghánském zajetí přijal islám a stal se hluboce věřícím, což jaksi nejde do hlavy vesničanům, kteří se spíše pohybují na úrovni lidového věření (la croyance). Argument “co se pro jednou stane? udělej to kvůli svému otci!” je výsměchem všem ideálům pluralitní společnosti.