Zajímavý zážitek z varšavské restaurace Pod Samsonem.

Na poměrně malém prostoru se míhá zdánlivě příliš mnoho obsluhujících, celé místo tepe ruchem (snad) oblíbeného podniku. (Připomíná mi to těch pár pražských restaurací, do nichž se pracující lid všech vrstev chodí naobědvat v pracovních dnech, kde vám obratem donesou polévku a než ji stačíte donést, už máte na stole “gulášek se šesti”, takže jste s celým obědem hotovi během dvaceti minut.)

Na objednávku postarší vrchní odpovídá ve smyslu “Dejte si raději tenhle kotlet, je dobrý”. (Pomiňme vnucující se holzmannovské “Dejte si raději řízek.”) Tedy dobrá. (Ostatně – stálo to za to, kotlet v houbové omáčce byl skutečně dobrý.)

Přichází na řadu placení – do přinesených desek vkládám padesátizlatku a čekám přinesení drobných, abych k tomu třicet jednomu zlotému něco nechal. Namísto toho vrchní se poněkud podrážděně vrací s hrstí mincí a na dobře míněné “Bylo bardzo pyszne1”, než stačím jakkoliv jednat, odsekává “A servisu nie?”. Pětizlatka to rychle spravila a najednou byl samý úsměv.

O co jde? Váhám mezi tím, jestli se mi to má vlastně líbit, nebo se mám začít vztekat.

  1. Obvyklá reakce by byla: “Co si to dovolují?! Tohle je nějaká slušnost? Přece platí ‘náš zákazník náš pán’ atd…” Něco takového je mi vždycky protivné, protože takový je jen jeden z možných modelů obchodního chování a dnešní postmoderní společnost jich zná mnohem více.
  2. Navíc jsem radši, když mi někde dají jasně najevo, že se špatně vyspali, protože si alespoň připadám jako mezi lidmi (a ne jako mezi americkými automaty: “Dobrý den. Jak se máte? Děkujeme. Přijďte zas.”) Raději dám pětku vandrákovi, který chce na pivo, než holce, která mi (už po čtvrté) tvrdí, že ztratila kabelku.
  3. Na druhou straně mě však zaráží, že někdo očividně pomíjí skutečnost, že v základní platbě je samozřejmě zahrnuto i ohodnocení jeho služby a že tedy spropitné je jaksi navíc a nesamozřejmé. (Opět se mi připomněl Holzmann: “Nechal tu dvacku tuzéra a utekl bez placení!”)

1 Neručím za správný přepis.