Čím více člověk zná dějiny dávání jmen novorozeným, tím problematičtější se tento čin zdá. Přinejmenším pomineme-li ty, již mají jasno již v rámci anti-koncepce (tj. “před-početím”).

V době postmoderní se různé modely přirozeně mísí; jeví-li se tedy jméno jako problém mimo překračující hranice pouhé estetiky, pak je na snadě otázka: má být dítě osudu vystaveno, či naopak jemu zakryto – tedy dát jméno vy-stávající, či právě jméno klamné, tuctové? Vystavit hrotu pozornosti, či navléci šedý háv všednosti? Bude-li jméno denně vyvolávat pozastavení – zajistí tak nevšední život na výsluní, nebo na větrné hůrce? Bude-li neproniknutelně běžné – dá půdu ke vzácnému odrazu, nebo zařkne činný princip navždy? Jsou na tom lépe společenství, v nichž si jméno svého nositele vybírá až po čase, dále od nuly na pomyslné ose stávání se osobou?

Do podobných kontemplací však zasáhne žena (nebo: ten druhý, neboť vždy jsou dva). Nabízím proto na výběr seznam pozoruhodných jmen, jež bych nejraději dal, byť si vlastně nejsem vůbec jist tím, co vše by takový čin způsobil:

  • Aram
  • Arthur
  • Karím
  • Max
  • Myron
  • Timón
  • Timur
  • Ruben
  • Zeno

A z druhého pytle:

  • Jasmína
  • Kira
  • Lea
  • Tamila
  • Tímea
  • Thea
  • Zara
  • Zlata
  • Zoe