Čím více člověk zná dějiny dávání jmen novorozeným, tím problematičtější se tento čin zdá. Přinejmenším pomineme-li ty, již mají jasno již v rámci anti-koncepce (tj. “před-početím”).
V době postmoderní se různé modely přirozeně mísí; jeví-li se tedy jméno jako problém mimo překračující hranice pouhé estetiky, pak je na snadě otázka: má být dítě osudu vystaveno, či naopak jemu zakryto – tedy dát jméno vy-stávající, či právě jméno klamné, tuctové? Vystavit hrotu pozornosti, či navléci šedý háv všednosti? Bude-li jméno denně vyvolávat pozastavení – zajistí tak nevšední život na výsluní, nebo na větrné hůrce? Bude-li neproniknutelně běžné – dá půdu ke vzácnému odrazu, nebo zařkne činný princip navždy? Jsou na tom lépe společenství, v nichž si jméno svého nositele vybírá až po čase, dále od nuly na pomyslné ose stávání se osobou?
Do podobných kontemplací však zasáhne žena (nebo: ten druhý, neboť vždy jsou dva). Nabízím proto na výběr seznam pozoruhodných jmen, jež bych nejraději dal, byť si vlastně nejsem vůbec jist tím, co vše by takový čin způsobil:
- Aram
- Arthur
- Karím
- Max
- Myron
- Timón
- Timur
- Ruben
- Zeno
A z druhého pytle:
- Jasmína
- Kira
- Lea
- Tamila
- Tímea
- Thea
- Zara
- Zlata
- Zoe
¿#@%‼?
commenting closed for this article